Imperativem doby však je hledat a nalézat nové finanční zdroje, které nám pomohou překlenout vzniklé celospolečenské problémy. Navrhujeme proto jménem všech našich petentů, jménem 360 tisíc obětí německého teroru, a milionů dalších, kteří po šest let trpěli v tzv. protektorátu, abychom urychleně a s velkou naléhavostí požádali Německo, aby nám začalo splácet reparace, které nám dluhuje. Opíráme se nejen o Pařížskou reparační úmluvu, o princip mezinárodního práva, který jasně říká, že agresor je povinen oběti své agrese nahradit škody, které jí vznikly, ale také i o závazná veřejná prohlášení významných německých ústavních i politických činitelů, počínaje kancléřem W. Brandtem a konče H.D. Genscherem, ministrem zahraničních věcí. Tito i další němečtí představitelé nám slíbili, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile bude opět sjednocené. A k tomu zatím nedošlo, ač Německo je sjednocené již 30 let a samo sebe označuje za právní stát.

Naši málo stateční či laxní příslušní činitelé, místo aby již dávno na Německu požadovali zaplacení reparací, vydávají prohlášení, že reparací se vzdala komunistická vláda, že reparací jsme se vzdali v Česko–německé deklaraci, že v této době není vhodné otázku reparací nastolit, poněvadž by došlo v Evropě ke krizi důvěry a tak dále.

Z uvedených i dalších důvodů můžeme tedy oprávněně konstatovat, že pro současnou situaci je charakteristické dlouhodobé porušování základních norem mezinárodního práva. I ČR k němu přispěla především svou nečinností. Narovnání norem mezinárodního práva nikdy nemůže vést k nějaké krizové situaci v Evropě, ale naopak. Zhojení norem mezinárodního práva k obecné důvěře přispěje. Přestože mnozí v současnosti mluví o právním státu, o panství práva, tak od slov ke skutkům dosud nepřikročili. Demokratickými prostředky, mezi které patří i tato petice, za níž budou stát tisíce lidí, hodláme ovlivnit činnost vlády, aby bez zbytečných odkladů zahájila diplomatickou cestou jednání s Německem o zaplacení reparací, včetně běžných úroků z dlužné částky, a tak zajistila v určitém přijatelném časovém horizontu příliv několika bilionů korun, podle odhadů asi od 5 do 10 bilionů, do naší státní pokladny, a tak zajistila oddlužení republiky a její další rozvoj ve všech oblastech. A to je jistě jeden z nejdůležitějších našich národních a státních zájmů současnosti…“.